STANDARD WEST HIGHLAND WHITE TERIÉRA

SKUPINA: 3 TERIEŘI
SEKCE: DRSNOSRSTÍ NÍZKONOZÍ TERIÉŘI
ZEMĚ PŮVODU: Velká Británie
DOBA VZNIKU: 19.století

CHARAKTERISTIKA

malý, temperamentní, aktivní, statečný, s velkým sebevědomím, hravý do zralé společnosti, chytrý a velice společenský pes.

CELKOVÝ VZHLED

tělo kompaktní, hluboký hrudník sahá co nejdál dozadu, rovný hřbet, silné osvalené nohy. Předvádí pozoruhodnou kombinaci síly a temperamentu.

VELIKOST

u WHWT udává standard kohoutkovou výšku asi 28 cm. To je absolutně rozumné řešení, protože uvnitř mezinárodně akceptované šíře 1- 2,5 cm se tak nechá ideální výška chovatelsky bez problémů uskutečnit. Každý špičkový pes s výškou v kohoutku mezi 25,5 a 30,5 cm může vyhrát, i když výška 28 cm platí jako řídící. K lítosti mnoha znalců plemene neobsahuje standard žádné řídící předpisy o žádoucí tělesné hmotnosti, jako pravidlo může zde platit, že 28 cm vysoký WHWT s nejlepší kondicí a konstitucí váží mezi 7-9 kg, přičemž psi spíše směrem k 9 kg a feny k 7 kg.

HLAVA A LEBKA

lebka je mírně klenutá s výrazným čelním sklonem, zužuje se směrem k očím a uším. Vzdálenost týlu od očí je větší než od očí k čenichu. Hlava je hustě porostlá srstí, posazená v pravém nebo menším úhlu k ose krku. Nemá být vysunutá vpřed. Čelo se k čenichu zužuje, stop je tvarován silným hřebenem nad lehce vystouplým okem a má mírný sklon. Čelo není miskovité ani neustupuje a je dobře tvarováno. Čelisti jsou silné a rovné. Nos je černý a poměrně velký, není špičatý a tvoří s mordou hladký profil.

OČI

jsou střední velikosti, hodně tmavé a posazeny daleko od sebe, nejsou vypouklé. Mírně zapadlé v hlavě, ostré, inteligentní až pronikavé. Světlá barva oka není vhodná.

UŠI

jsou malé a vztyčené, pevně posazené a končí ostrou špičkou. Nejsou nasazeny ani příliš po stranách ani blízko sebe. Srst na uších je krátká a měkká. Uši se nesmějí kupírovat, na špici nejsou roztřepené. Nedoporučují se uši kulaté, široké, velké nebo tlusté ani příliš chlupaté.

TLAMA

má být dostatečně velká, zuby jsou vzhledem k velikosti psa velké, musí mít nůžkový skus, to znamená že horní zuby mírně překrývají zuby spodní a v čelisti jsou usazeny pravoúhle. Do chovu nemůže být zařazen pes, jemuž chybí jeden či více řezáků.

KRK

dostatečně dlouhý, aby umožnil správné nasazení hlavy, svalnatý, postupně se rozšiřující k základně, vstupuje do úhledně se svažujících ramen.

HRUDNÍ KONČETINY

ramena se svažují dozadu, lopatky jsou široké a přiléhají těsně k hrudníku, ramenní kloub směřuje kupředu, lokty těsně přiléhají a umožňují volný pohyb, jsou souběžně s osou těla. Jsou svalnaté, krátké rovné a hustě porostlé krátkou drsnou srstí.

TRUP

kompaktní, hřbet je rovný, bedra široká a silná, hrudník je hluboký, žebra v horní polovině zaoblená. Boční profil je plochý. Poslední žebra jsou uložena hluboko v těle. Vzdálenost od beder je krátká, jak jen to dovolí požadavek na volnost pohybu.

PÁNEVNÍ KONČETINY

silné, svalnaté a v horní části široké, stehna jsou dobře osvalená nepříliš daleko od sebe, hlezna jsou zaoblená a dobře usazená vespod těla, tak aby neomezovala pohyb. Strmá a nebo slabá hlezna jsou nežádoucí.

POHYB

pohyb je nevázaný, přímý a lehký, přední nohy vytahuje z ramen kupředu, pohyb zadních nohou je lehký, silný a uzavřený. Kolení klouby jsou dobře ohebné a dodávají oporu v rychlosti. Strnulý nebo šroubovitý pohyb a kravský postoj se naprosto nedoporučují.

OCAS

S ohledem na ocas mluví standard hned o dvou důležitých bodech: délka a způsob, jak je nošen. Ocas smí být 13 až 15 cm dlouhý, přičemž absolutní míra je relativně nedůležitá. Rozhodující je mnohem více, než zjev bílého horala při optimální hořejší linii s korektně drženou hlavou a krkem nahoru a nahoru neseným ocasem, musí být harmonicky vyvážený. Jako pravidlo přitom platí, že ocas psa v tomto držení v žádném případě nesmí přečnívat úroveň zadní nohy, smí však být kratší, pokud to není na škodu celkovému obrazu psa. Ocas má být u nasazení silný, ke špici se zužující a nesmí mít žádné tzv. "opeření". (dlouhé stojaté chlupy na spodní straně ). Mimo to, podle mezinárodně jednotných interpretací standardu vysoce posazený, přičemž kříž nesmí padat dolů, ocas má být držen nahoru, ale ne zahnutý nad hřbetem, nebo dokonce jen z polovičky nesen vzhůru. Ve výstavním kruhu přitom působí westie, který nese ocas malinko zahnutý nad hřbetem a špička směřuje směrem k hlavě, mnohem typičtěji než pes, který nese ocas jen napůl vysoko. Kromě toho se jeví takovýto pes jako zkušenější. Jako nežádoucí, nebo dokonce chybné je vedle příliš dlouhého, nízko nasazený, na půl žerdi nesený nebo srpovitě zahnutý ocas. Operativní korekce ocasu, jako je kupírování nebo vyrovnávání vedou jako podvodné jednání k diskvalifikaci.

SRST A BARVA

Srsti bílého teriéra a její barvě s přihlédnutím na původní používání a původ plemene patří velký význam. Standard žádá čistě bílou dvojitou srst, skládající se z kožešinové, krátké, husté a měkké spodní vlny a uzavřené deky z drátovitě silných, tvrdých a přitom hladkých nezvlněných chlupů délky asi 5 cm. Tato vlasová strukturu nabízí v ideální formě ochranu před drsným podnebím skotských hor, před zraněním při lovu ostrými trny a ostrými hranami balvanů, ale i před kousnutím bránící se kořisti. I pro westie ve výstavním kruhu jsou tyto předpisy standardu o korektní struktuře chlupů, jejich délce a barvě nadále závazné. Dokonce i když není jednoznačně řečeno, kde všude má krycí srst o délce 5 cm být, neexistují žádné precizní předpisy o určitém způsobu úpravy, je zcela bez diskuse, že všude tam, kde má srst tvořit uzavřenou ochrannou deku, se musí dodržovat požadavky standardu o délce 5 cm. Jen taková krycí srst standardní délky umožní vůbec posoudit, zda srst WHWT je také prosta ve standardu uvedených chyb. K zakrytí nejčastějších chyb, jako je příliš měkký, lokýnkový nebo ne čistě bílý krycí chlup, někteří vystavovatelé jednoduše chlupy ostříhají na krčních partiích a ramenech na 0,5 cm délky. Tímto sestřihem krku a ramen se objeví potom hlava s kudrnatým krkem ke zbytku těla psa zcela neproporcionálně, podobna jablku na špejli. Zkušení rozhodčí právem poukázali na to, že potrefení střihači se takto pokoušejí zabít dvě mouchy jednou ranou. Krk se přitom jeví jako delší a kvalita chlupů obalená křídou a ztužená sprejem, se již dá stěží určit. Kdo znemožní rozhodčímu posoudit tak důležité ukazatele standardu jako je kvalita srsti, musí při posuzování svého psa s úměrnými sankcemi. Barva srsti má být čistě bílá, přičemž přirozená čistá bělost se spíše podobá světlé slonovině. Je přirozené, že zvláště tvrdá vrchní srst občas vykazuje trochu tmavší místa. To ovšem nesmíme brát tak tragicky, přinejmenším chlupy tohoto druhu jsou lépe ceněny, než čistě bílé ale měkké chlupy. Žluté nebo nahnědlé chlupy a pruhy na hřbetě jsou těžkou chybou standardu, zrovna jako hedvábné nebo vatovité, které se často vykazují lokýnkami. Chybějící nebo slabá podsada a "otevřená", to znamená ne těsně na tělo přiléhající, nýbrž více či méně odstávající srst, jsou rovněž častými chybami, které se někteří vystavovatelé snaží zakrýt kašírováním. Ve výstavním kruhu není bohužel možné rozeznat, zda takováto chyba pochází z neodborného sestřihu nebo je vrozená. Přitom to není opravdu žádná věda, šlechtit psi s čistě bílou srstí a absolutně korektní vlasovou strukturou a i správná úprava se dá naučit.

PIGMENT

Protože u čistě bílých psích plemen se nedostatek pigmentu často spojuje s hluchotou a slepotou, měly by být různé standardní body týkající se pigmentu pojednány společně. V ideálním případě jsou u bílého teriéra čenich, pysky, okraje víček, patro, polštářky a drápky černé a kůže na břiše a vnitřky uší mají černý nádech. Od dobře pigmentovaného westie se očekává, že jeho čenich a okraje víček jsou bezchybně černé. Těsně přiléhající pysky a polštářky mají být pokud možno černé a nebo přinejmenším tmavě antracitové barvy, přičemž malé růžově zbarvené puntíky jsou snesitelné. Patro by mělo být znatelně potažené převážně černými až antracitovými pigmentovými fleky, zatímco u pigmentu na drápech, břiše a vnitřku uší s dobrým svědomím můžeme něco slevit. Kdo ovšem z jasných slabostí pigmentu nevyvodí důsledky při chovu, jedná nanejvýš nezodpovědně.

ÚPRAVA SRSTI

Srst patří mezi typické znaky jednotlivých plemen a bývá jí při výstavních hodnoceních věnována velká pozornost. Kvalita srsti je do jisté míry podmíněna geneticky. Velkou roli hraje také kvalita a úroveň výživy psa a samozřejmě i péče, která je srsti věnována. Široké pole působnosti mají chovatelé plemen, jejichž srst se upravuje, svým přístupem nejen ovlivňují srst jako takovou, ale dokáží šikovnou úpravou napravit chyby ve stavbě těla nebo naopak úpravou nešikovnou tyto vady podtrhnout a zvýraznit. V podstatě jsou známy dvě techniky úpravy srsti : stříhání a škubání. Pro ten druhý typ se vžil název trimování - odstraňování odpadávající srsti. Seznam skupiny FCI III. - teriérů je poměrně obsáhlý a velké procento má ve standardu zakotvenu tvrdou a drsnou srst. Sem patří i WHWT. Drsná srst tak jak ji známe u teriérů máz hlediska chovatelů řadu výhod. Vzhledem k její tvrdosti se na ni bláto a sníh příliš nechytali a pokud ano, tak po oschnutí psa nečistoty ze srsti odpadly. Drsná srst s hustou podsadou dobře izoluje tělo psa před zimou, horkem i vlhkostí. Teplotní změny v zemi původu teriérů nejsou příliš výrazné a obtížně stimulují línání srsti, tak jak je známe u jiných plemen. Takový německý ovčák vymění během měsíce letní srst za zimní. U drsnosrstého teriéra je situace trochu jiná, i on líná, ale aby chlup vypadl, potřebuje trochu pomoci. Původně se srst zachytávala na stěny nor a trny a křoví a odpadla. Dnes se naši teriéři pohybují v méně drsných podmínkách a k vypadnutí jejich srsti musí pomoci člověk. Na tom, jak jeho pomoc vypadá závisí do značné míry kvalita srsti psa. Kvalitním trimováním lze hodně spravit, špatným přístupem všechno zničit. Základním principem trimování je nutnost dostat z kůže chlup celý i s kořínkem. Jen v takovém případě může být nahrazen novým, dostatečně tvrdým kolegou. Pokud chlup přetrhneme nebo přestřihneme, hrozí nebezpečí, že chlup nevypadne a poroste dál a kvalita srsti se výrazně změní. Z výše uvedené skutečnosti vyplývají požadavky na techniku úpravy. Staří chovatelé používali pouze prsty, časem přišly ke slovu jiné pomocné nástroje. Dnes máme k dispozici speciální trimovací nože. Jejich výběru je nutné věnovat pozornost, ideální trimovací nůž slouží jako podpěra, umožní uchopit a najednou vytrhnout větší počet chlupů. Zároveň tvoří jakousi páku, která zvětšuje sílu tahu. Je nutné dbát na to, aby nástroj pomocí jehož škubeme byl tupý a chlupy nepřeřezával. Oškubat psa není pro začátečníka příliš jednoduché a trvá poměrně dlouho. Proto i řada psích salonů odmítá trimovat a všechna plemena bez ohledu na požadavky standardu i majitelů stříhá. Nezkušený majitel si řekne " No a co, pro jednou se nic nestane ". Hluboce se však mýlí, stříhaná srst přestává línat a nevyměňuje se, chlupy pokračují ve svém růstu, slábnou a měknou. Je velmi obtížné jim vrátit původní kvalitu i styl růstu. Po opakovaném stříhání se pes otrimovat už vůbec nedá. K trimování lze mít dvojí přístup. Je možné nechat psa zarůst a v okamžiku kdy je srst tzv. zralá (zatáhneme za ni a ona nám zůstane v ruce) psa oškubeme. Druhá možnost je, protrimovávat psa průběžně. Lze obě varianty i kombinovat. Nejlépe při jarním línání psa oškubeme do hladka a pak už jen srst udržujeme. V praxi to znamená, že proškubáváme uvolňující se chlupy. Tento postup je zvlášť výhodný u vystavovaných jedinců. Ne každému majiteli vyhovuje otrimovat psa dvakrát do roka. V mezidobí je pes zarostlý a ztrácí charakteristický půvab plemene. Řada majitelů se tedy snaží upravovat svého psa častěji, pokud dokáže vždy otrimovat tak, jak se má, tedy chlup nepřetrhnout nebo nepřestřihnout, nelze proti častější úpravě nic namítat. Protestovat bude spíše pes, protože ho to tahá. Dokonce lze říci, že u jedinců s horší kvalitou srsti častější úprava může kvalitu srsti kladně ovlivnit. Někdy se majitelé snaží úpravu trochu ošálit, srst protrimují a zbytek ostříhají mašinkou.I v tomto případě pracují na tom, aby srst psa v průběhu krátké doby ztratila své typické vlastnosti. Na některých částech těla je žádoucí delší srst (hruď, hlava, boky), majitelé ji pěstují a chrání a v nejlepším případě přesahující srst ostříhají. Zbytek těla regulérně trimují. Výsledkem je jedinec, který má na hřbetě krásnou tvrdou srst, ale zbytek osrstění je měkký, bez lesku a působí mrtvým dojmem. Chci-li mít krásného celého psa, musím jej občas i celého oškubat. Vždyť to netrvá tak dlouho a všechny partie na psím těle brzy dorostou do délky požadované standardem. Je nutné konstatovat, že některé partie dokáže otrimovat jen zkušený a otrlý člověk. K těm patří špičky uší, okolí řitního otvoru a bříško. Proti použití nůžek v těchto partiích nelze nic namítat. Kvalita srsti patří mezi geneticky podmíněné vlastnosti. Z tohoto hlediska lze zhruba srst teriérů dělit do čtyř kategorií:

  • Srst tvrdá - je snem každého chovatele. Takovou srst zkazit dokáže jen málokdo. Štěňata s tímto typem srsti nejsou příliš líbivá, v miminkovském věku je srst krátká, dobře přilehlá, v dospělosti mívá tento typ problémy s lámavostí a s přílišnou suchostí. Podsada nebývá příliš hustá a rovné vrchní pesíky nepřerůstá. Srst se málo špiní, nechytají se na ní nečistoty a psa není nutné a není to ani dobré, příliš často koupat. Kvalita srsti je přibližně stejná na celé ploše těla. Tento typ srsti vykazují velmi často velšteriéři a někteří skotští teriéři. Z hlediska chovatelského je tento typ srsti ideální.
  • Srst smíšená - je daleko náročnější na úpravu. Hůře se trimuje a udržuje. Má větší sklony k měknutí a okamžitě reaguje na stříhání ztrátou své kvality. Štěňata bývají středně zarostlá a srst není na omak výrazně tvrdá. V dospělosti jsou středně tvrdé pesíky podrostlé hustou podsadou, ta má sklony tvrdší krycí chlup prorůstat a přerůstat a je nutné ji pravidelně vyčesávat. Pesíky mají sklon ke zvlnění a kvalita srsti bývá na různých částech těla odlišná. V tomto případě je zvlášť patrný rozdíl v přístupu k úpravě hřbetu a dalších částí těla. S horší kvalitou souvisí menší odolnost proti špíně. Časté koupele srsti ovšem nijak neprospějí. Z hlediska chovu se jedná o typ srsti který příliš nevítáme, ale nevyřazujeme.
  • Srst měkká - nepříliš hustá hebká srst se sklony ke zkadeření. Často bývá spojena se slabší kostrou. Dalo by se tedy říci, že tento typ mívají jedinci se špatnou konstitucí. Štěňata bývají více obrostlá. V dospělosti je srst spíše matná a většinou skoro bez podsady, obtížně se trimuje. Takové jedince je nutné začít upravovat poměrně brzo, již ve stáří 8 - 10 týdnů, pak je šance, že se srst alespoň trochu spraví. Takový typ srsti je nežádoucí a takto postižení jedinci do chovu nepatří.
  • Srst angora - termín je převzatý od plemene erdelteriér, jedná se o pravděpodobně recesivně založený typ srsti. Štěňata jsou velmi líbivá, protože jsou silně zarostlá a vypadají jak z vaty. V dospělosti je osrstění bohaté, husté a vatovité a na pohled i pohmat odpovídá srsti angorského králíka. Tvrdší chlup se vyskytuje jen ojediněle a je s podivem, že tento typ srsti je spojen s vynikající stavbou těla. Postižení jedinci mívají silnou kostru a výbornou mechaniku pohybu. Otrimovat angoru dokáže jen odborník. Sebečastější trimování nemívá žádný význam, podsada je neznatelná a podle kvality ji lze jen těžko rozeznat. Je smutné, že takto postižení jedinci často pro svoji stavbu těla a líbivost získají výborné výstavní ocenění. Do chovu však rozhodně nepatří.

V souvislosti s kvalitou srsti se nejvíce mluví o standardu, jeho požadavcích a výstavních hodnoceních. Pomíjená je skutečnost, že péče o srst má velký dopad na zdravotní stav psa. V posledních letech se ve veterinárních ordinacích objevují psi s postižením kůže. Často se hledají původci mezi bakteriemi a parazity a vůbec se nemyslí na úpravu srsti, která zvláště u trimovaných jedinců hraje důležitou roli. Chlupy, které by měly být vyškubnuty a z nějakého důvodu zůstávají v kůži, psa svědí. Pes se škrábe a kouše, snaží se dostat srst ven. Přitom si zhmoždí pokožku a cesta k infekci je otevřena. Nejčastěji bývají postižena místa na hřbetě. Majitelé běhají k veterináři se svědivostí psa a vůbec je nenapadne, že situaci zavinili špatnou nebo žádnou úpravou. Pokud tedy chceme mít spokojeného a krásného teriéra s pěknou srstí, která se málo špiní, musíme věnovat odpovídající pozornost úpravě. Chceme-li jít se svým psem nebo fenkou na výstavu, musíme se nad úpravou zamýšlet dvojnásob. Představa, že začnu srst westíka připravovat v době, kdy odesílám přihlášku, je mylná. Opravdu kvalitní je srst, které je věnována průběžná péče.

VADY

každá odchylka od uvedených zásad je považována za vadu, musí být brána seriozně v úvahu a musí přesně odpovídat stupni hodnocení. Jde-li o psa, musí mít obě varlata v šourku.

HISTORIE

V dějinách psů není west highland white terier příliš starým plemenem a jeho původ sahá do počátku minulého století. Většina psů ze skupiny teriérů, pochází z britských ostrovů. Pocházejí ze stejných předků a v polovině 19.století byli rozděleni do dvou základních kategorií. První představují krátkonozí drsnosrstí psi ze Skotska, druhou psi s delšími končetinami a jemnější srstí z Anglie. Počátky chovu můžeme hledat u rodiny Malcolmů z Poltallochu v Argyllshiru, jež chovala několik malých bílých psíků. Tato rodina je cvičila na práci stejně jako ostatní chovatelé. Písemné prameny uvádějí, že Malcolmovi začali dávat přednost bílým teriérům před rezavými po nehodě na lovu, kdy se lovci spletli a místo lišky zastřelili psa. Od té doby chovali jedině bílé nebo krémové teriéry. Bylo to v době, kdy někteří chovatelé bílá štěňata utráceli, protože se domnívali, že bílí psi nejsou tak odolní a ostří jako barevní. Malcolmovi však nabyli přesvědčení, že bílí psi nemají o nic méně odvahy a temperamentu, dokázali, že bílý teriér je stejně schopný jako všichni ostatní. V polovině minulého století se na Skotské vrchovině objevili další druhy bílých teriérů, ale plukovník Malcolm nedopustil, aby se s jeho bílými teriéry křížili a tak se stal se svými poltalloškými teriéry skutečným otcem plemene, které nazval west highland white terier.

Tohoto psa popsal poprvé kapitán Mackie v roce 1891. V roce 1907 byl vyšlechtěn první šampion chovu ve Skotsku a v témže roce na Cruftově výstavě byla poprvé vytvořena třída pro west highland white teriery. Byl založen první klub west highland white teriera a plemeno se začalo rychle rozrůstat. Před první světovou válkou bylo zaregistrováno 3947 westíků, z nichž 27 se stalo šampiony. Význačnými představiteli plemene byli Holland Buckley a jeho dcera z chovatelské stanice Scotia a odchov B.Lucasové z chovatelské stanice Highclere a Cyril Paceyové z Wolvey. V období první světové války byly chovy značně zredukovány a až po roce 1919, kdy byl chov psů opět povolen, bylo v chovu opět pokračováno. Paní Paceyová navázala na svůj předválečný chovatelský program a v roce 1963 nesla celá čtvrtina šampionů jméno Wolvey. V letech mezi válkami bylo v Anglii odchováno mnoho vynikajících psů a i v této době se začali poprvé profesionálně předvádět na výstavách. V našich zemích se chov west highland white teriéra plně rozvinul až po roce 1989, kdy se otevřely hranice a tím i nové možnosti chovu.

ZÁVĚREM

West highland white terie je skvělý pes ! Je velice bystrý, sebevědomý, temperamentní a stále činorodý tvor s otevřeným pohledem. Je velice odvážný, věčně se něčím zaměstnává a neustále je připraven k akci. Westík má vyrovnanou povahu a dobře a rád s člověkem sdílí rodinný život, ale je také velice tvrdohlavý a svéhlavý. V žádném případě to není klidný psíček, který se bude povalovat jen na polštářích a sedávat pánovi na klíně. Ale samozřejmě jsou i vyjímky, vše záleží jen na povaze psa a oč jsou malí velikostí o to větší jsou srdcem.

Průkaz původu, co to je?
PP je oficiálně vydaný rodokmen zvířete, jak jeho název napovídá prokazuje původ zvířete a jeho předky. Obsahuje informace o 4 generacích předků a to nejen jména ale informace o zdraví, zkouškách a výstavních výsledcích. PP Vám tedy ukazuje přehled o předcích a zaručuje, že štěně, které máte je opravdu tím plemenem, které má být. PP ukazuje stav a výkon předků, ale není garance zdraví a výkonu psa jen ukazuje jeho genetické predispozice.

Kdo půkaz původu vydává?
PP vydává FCI (Fédération Cynologique Internationale - Mezinárodní kynologická federace), která zastřešuje všechna uznaná plemena psů.PP FCI získává štěně narozené 2 chovným jedincům spojeným na základě krycího listu a tento doklad mu slouží po celý jeho život.

Jaké jsou povinnosti spojené s vlastnictvím PP?
Prakticky jedinou povinností nového majitele je PP podepsat, poté  může dokument uložit a už ho nikdy nepoužít. PP nedává nikomu povinnost chodit na výstavy, skládat zkoušky a pod. Avšak morální povinností majitele psa s PP by mělo být v případě, že chce chovat, provést řádné uchovnění psa. A to pouze v případě, že pes odpovídá standartu a je zdravý. 

Jaké jsou práva spojená s vlastnictvím PP?
Vlastnictví PP dává majiteli psa možnost účastnit se všech výstav psů pro dané plemeno a po uchovnění na psovi chovat štěňata s PP

Cena za psa s průkazem původu - upřímně, cena za psa, který Vám do života přinese spoustu radosti, zážitků a hlavně celoživotní přátelství, je naprosto nevyčíslitelná. A jestli máte nebo jste měli psa, dáte nám za pravdu. 

Pokud opravdu tolik chcete své vysněné plemeno, tak si na pejska našetřete a kupte si jej s PP. Nízká částka s sebou bohužel nese riziko, že parametry psa nebudou takové, jaké jste si vysnili nebo že bude pes nemocný. Množitelé totiž prodávají štěňátka neočkovaná, po nemocných rodičích a tak se vám může stát, že budete první měsíce se štěnětem trávit u veterináře.

Nezapomínejte ale na to, že pořizovací cena štěňátka je jen zlomek toho, co za pejska celkem utratíte. Čekají vás výdaje za veterináře, krmivo, pamlsky, hračky a psí výbavu. Proto je důležité zvážit svoje celkové finanční možnosti a i podle toho vybírat správné plemeno.